Co je to zábava?

Kdybyste měli říct, co je to zábava, asi byste si s tím ani nedokázali poradit. Definovat zábavu není snadné, i když všichni víme, o co jde. Zábava se totiž nedá popsat jednoznačně. Víme jenom, jak na nás účinkuje a jak se projevuje, ale nedá se pořádně říct, co to vůbec je. Každý máme za zábavu něco jiného, každý jsme jiný.

Já třeba docela ráda chodím do divadla nebo na klasické koncerty. To je zábava podle mého gusta. Ale už v duchu vidím, kolik z nás se ošklíbá. Podle spousty z vás to přece zábava není. Spousta z vás by tam dobrovolně nikdy nešla. A kdybyste tam šli, jen byste se nudili a třeba i usnuli. Pro mě je to zábava, pro vás ztráta času a otrava.

Někdo jiný zase třeba chodí rád na diskotéky nebo sportuje. A tady byste zase nepochodili vy u mě. Poslouchat spoustu decibelů a kroutit se při tom nebo namáhat tělo a potit se není pro mě.

A jak se pak shodnout na tom, co je to zábava, když je to pokaždé něco úplně jiné? Těžko. To snad ani nejde.

Ale nějak to přece jít musí. Když existuje zábava, musí existovat i nějaká její definice. Wikipedie o ní mluví jako o takovém druhu trávení času, do něhož se lidé nemusí nutit, protože ten sám přitahuje, přináší radost, uspokojení nebo oddech. A asi má pravdu. Do zábavy se my lidi většinou nenutíme a je nám při ní dobře. Bez ohledu na to, co to je.

Anebo se dá o zábavě možná mluvit jako o něčem, čeho není nikdy dost. A i to je pravda. Aspoň já osobně neznám nikoho, kdo by se v životě vždycky bavil tak, že už by to ani nešlo víc. Zato si jí ale spousta z nás neužije. A nemůže užít, neboť je život plný starost a komplikací, po kterých třeba ani nemáme na zábavu ani pomyšlení.

Takže to ani se zábavou není žádná zábava. Zábava sice přináší obveselení, ale je to něco, co nemůžeme mít všichni vždycky a všude. A možná je to i dobře. Kdyby bylo zábavy moc, nebyla by tak vzácná a nevážili bychom si jí.